O smysluplnosti návratu Kate Bush, jenž proběhl před šesti lety prostřednictvím dvojalba „Aerial“ snad pochyboval málokdo. Zpěvačka, možná trošku nespravedlivě řazena do kategorie popových hvězd osmdesátých let, však na rozdíl od drtivé většiny svých tehdejších souputníků dozrála do stádia, kdy její jednotlivé počiny sice od sebe dělí pěkná řádka let, ale pokaždé se jedná o čekání, na jehož konci je lahůdková hudební hostina.

Ta letošní je zasvěcena v tomto ročním období nanejvýš příhodnému tématu – sněhu. Zní to možná dost banálně a možná i infantilně, ale v těchto teritoriích se tato anglická zpěvačka uměla vždy pohybovat s nesmírnou grácií. A s tou dovede čelit i postupujícím létům. Stále lze v ní rozpoznat to nesmělé děvče, které koncem sedmdesátých let okouzlilo hudební svět. Stále je v ní dostatek hravosti a radosti, i přestože její tvorba se od chytlavých písní už dávno posunula někam směrem k meditativní a zahloubané hudbě pro „dospělé“.

Písně na „50 Words For Snow“ lze rozdělit do dvou hlavních kategorií tak, aniž by jedna s druhou vytvářely nějaký křiklavý kontrast. Do té první lze zařadit pomalé a táhlé písně, jež plynou stejně hladce a nenuceně jako sněhové vločky postupně barvící okolní střechy do běla. Koneckonců jedna z nich – úvodní „Snowflake“ o jedné takové sněhové vločce i vypráví. Její imaginární text dokazuje neutuchající chuť Kate Bush po hravých metaforách a touze vidět svět z jiné perspektivy, než jen z té naší přízemní.

Podobné požadavky však klade i na své posluchače. Od těch, co by si rádi od tohoto alba odnesli i více emocí, než jen ty, provázející pocity poslechu příjemné hudby, se očekává alespoň minimální schopnost a ochota přijat pravidla této hry. Ty nejsou pro posluchače příliš komplikovaná. Stačí se jen soustředěněji zaposlouchat do jednotlivých skladeb, z jejichž nenápadných aranžmá vykukují ušlechtilé hudební ornamenty. Nedá se zrovna říct, že vše podstatné je ukryto pod povrchem. To rozhodně ne, ale především u kompozic náležících do první zmiňované skupiny se očekává vyšší míra posluchačovy angažovanosti, i přestože se celé album dá poslouchat i pouze jako lahodná zvuková kulisa.

„Snowflake“, „Lake Tahoe“ a „Misty“. Úvodní trojice skladeb, v nichž vás hned od úplného začátku ukolébá dominantní zvuk piána a stále neotřelý hlas Kate Bush, která se sice již tak často nepouští do expresivnějších vokálních poloh, přesto však stále udivuje velice slušným rozsahem. Ten umožňuje i na zdánlivě klidných vodách rozpoutat stále velmi slušnou emoční bouři, která prostě chtě-nechtě chytí za srdce („Misty“).

Se singlovou „Wild Man“ přichází řada na druhou ze zmiňovaných skupin. Skladby o poznání svižnější a chytlavější a tak trochu odkazující na (ne)dávnou minulost britské umělkyně. Jméno Kate Bush je zároveň i zárukou toho, že se hostující vokál Eltona Johna v následující „Snowed In At Wheeler Street“ nepromění v přehlídku sentimentálního kýče, ale naopak dokáže přesvědčit o správnosti této volby. Osobně neznat tuto informaci předem, hlas britského hitmakera identifikuji v této překrásné a naléhavé písni opravdu jen stěží.

Aby těch hostujících vokalistů nebylo málo, titulní kompozici ozdobí hluboký hlas komediálního herce a spisovatele Stephena Frye, jehož stoické deklamace tvoří výborný protiklad k na albu možná nejemotivnějšímu projevu Kate Bush. Další nádherně nenápadná kompozice, jež postupně roste do dříve možná jen tušené krásy.

To platí ale pro celé album, které ač zasvěceno zimnímu konceptu přináší mnohem větší rejstřík barev a prožitků, než nabízí trochu depresivní zimní krajina. Touha dělat si věci čistě po svém byla pro tuto rodačku z kentského hrabství prvořadá i v době, kdy na ní svítila světla ramp. Nyní však, kdy už jsou žebříčky singlových hitparád dávno pasé, jsou její hudební touhy tvořeny bez jakýchkoliv překážek a limitů, čehož výsledkem je i tato skvělá deska.